Nejčastější výmluvy proč s vámi kamarádi nemůžou na hory a co jim na to říct

Každý rok je to stejné. Člověk má v hlavě námět na parádní expedici, nad fotkami z googlu se sbíhají sliny a ve snech šplhá po neznámém hřebeni. Už jen sehnat lidi. A tady začíná balvan úrazu, protože mladší studující kamarádi na nic pořádnějšího nemají finance a v práci zapřažení vrstevníci jsou na štíru s dovolenou. A hlavně mají všichni plnou hubu keců…

Když už přece jen někoho zvikláte, aby o výletu uvažoval, nakonec si to stejně rozmyslí. Nejběžnější výmluvy slýchám pořád dokola v téměř nezměněném gardu. Protože mě nebaví lidi furt přesvědčovat, že na podzim budou při promítání jen ronit krokodýlí slzy, proč nejeli s námi, jednou provždy budiž mé odpovědi zapsány do dějin internetu.

Pravda, někdy jsou naše cesty trochu drsnější, ale to, kam nakonec dojdem, obvykle stojí za trochu námahy :)

1) Já jsem takhle ještě nikdy nebyla

Nejhloupější vytáčku uvádím speciálně v ženském rodě, tak jak ji pravidelně slýchám. Když už se někoho osobně ptám, jestli někam nechce jet, v životě bych neoslovil člověka, o kterém si myslím, že na danou věc nemá.

Nějak se začít musí.

Kdo běžně chodí po českých a slovenských horách, tak při dodržení několika rozumných zásad a správně sbaleném batohu jej v doprovodu aspoň trochu zcestovalejšího kamaráda nemůže potkat nic neřešitelného.

Samozřejmě byste se neměli hned napoprvé pouštět do divočiny, ke které jsou potřeba technické zkušenosti, speciální vybavení nebo lezecké umění. Ale ve zkratce – do čtyř až pěti výškových kilometrů, mimo ledovce a lezecké terény je to prostě jen o něco větší dřina vykoupená úžasnou krajinou a nezapomenutelnými zážitky.

První dny je pod krosnou je na chcípnutí každému, pak se záda adaptují a můžeme si užívat výletu.

V horách si musíme pomáhat, Stará Planina, Srbsko.

Dobrá teoretická příprava ani praktické zkušenosti nikdy nejsou na škodu a spoustu věcí usnadní. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa a bez prvního pokusu nepřijde ani ten druhý, kdy už můžeme těžit z toho co, jste jsme napoprvé naučili.

Při prvním třídenním výletu po maturitě do Tater, který navíc vyšperkovalo příšerné počasí, jsem myslel že bídně zhynu. Rok na to jsem jel na dva týdny do Rumunska s bandou kamarádů, kteří něco podobného stejně jako já absolvovali poprvé. Bylo to boží, i když dneska už bych se třeba sbalil úplně jinak.

A k těm holkám… přečtěte si třeba tenhle rozhovor s horskou průvodkyní.

2) Já vás nechcu zdržovat

Běžná varianta prvního výroku. Přechod hor není závod (pokud jste se na nějaký cíleně nepřihlásili) a kdo si neumí vychutnávat krásy přírody, jakoby nikde nebyl. Každý má své tempo a rozumný náčelník výpravy tomu umí přizpůsobit plány pro celou skupinu.

Osobně se do kopce snažím škrábat spíše rychleji, ať to mám dříve za sebou, ale nemám problém dát si nahoře leháro, provětrat foťák nebo si chvíli číst, než doleze zbytek expedice. Samozřejmě, že i pomalejším jedincům je pak potřeba dopřát chvíli na zotavenou.

To hlavní, co se na cestách počítá, je, jestli dotyčná osoba nemá permanentně blbé kecy.

Taky jestli není sobecká, pomůže, když je potřeba, a jestli v případě nedostatku zásob, vody nebo ohrožení přírodními živly je schopna se kousnout a popojít na bezpečné místo, a nebo si sedne a začne trucovat, že tohle v plánu přece nebylo.

Jistě… zdaleka ne každý člověk má na to se zcela bez přípravy pustit do přechodu přes třítisícovku. Fyzická omezení neobejdete a je důležité nepřecenit své nebo kamarádovy síly. Nesoudnost může vést k výčitkám a hádkám v lepším případě či solidnímu průseru v tom horším.

Ale stále podle mě platí, že průměrně fyzicky zdatné, sportující a chodící individuum může do hor bez obav, pokud se plán expedice přizpůsobí skupině jako celku (a tedy jejímu nejslabšímu článku).

Odpočinu si a fičíme dál, Fanské hory, Tádžikistán.

3) Nemám prachy

Za dob svého studia jsem učinil jednoduchou kalkulaci. Buď se můžu vypravit na předvídatelný západ (či sever), což mě přijde cca na pět tisíc za pár dní a nebo za stejnou cenu strávím tři týdny ve stále překvapující východní Evropě. Poměr cena/výkon hovořil jasně ve prospěch východního směru.

Může mě urvat, když větu „já na to nemám prachy“ slyším z úst někoho, kdo se právě vrátil z víkendu v Londýně, facebook sjíždí na smartphonu v ceně mého kompletního trekového vybavení a třikrát týdně od něj slýchám, jak se vykalil v nějaké putyce.

Život je o prioritách a je pravděpodobné, že výše zmiňovaný modelový jedinec zřejmě nebude tím správným outdoorovým prototypem, ale realita nebývá od mé nadsázky zase tak daleko.

Nejsem zastánce poustevnického stylu života ani extrémního šetření. Ale schopnost rozumně spořit vnímám jako součást základní finanční gramotnosti. Navíc při správné volbě destinace a způsobu cestování nás výlet nemusí vyjít (o moc) dráž než normální život v civilizaci.

Korunka ke korunce, vždycky se to nějak nasbírá.

Schválně si spočítejte, kolik vás stojí jenom běžně fungovat a pak to porovnejte s náklady na cestu po zemích, kde nemusíte platit za spaní (když si vezmete stan) a potraviny jsou většinou levnější (a kvalitnější) než u nás.

Jedinou výraznější položkou pak zůstává doprava na místo a menší přesuny mezi lokalitami, které ale na východ od nás nejdou do žádných astronomických částek. Kromě toho je stopování v těchto státech úžasně jednoduché.

Pár příkladů. Zpáteční vlaková jízdenka kdekoliv po Balkáně se vejde do dvou až třech tisíc (sleva Citystar) a sezónní letenky do Gruzie se dají sehnat za šest až sedm tisíc. Následující náklady se už opravdu pohybují na nebo pod hranicí naší každodenní spotřeby, i když hodně záleží na množství přesunů a vzdálenostech.

Tři týdny v Makedonii tak přijdou na šest tisíc a měsíc a půl na Kavkaze se včetně letenek, víz a přesunů skrze tři státy se vleze do dvaceti táců.

Přihoďte ještě pět tisíc navíc na letenky a máte na poměrně luxusní exkurzi skrz celou Indii. Ve srovnání s dovolenou na riviéře docela pakatel. Přitom ani v jednom případě není nutné extrémně škudlit.

Takhle vypadají opravdoví chudáci, Váránasí, Indie.

4) Nemám tolik času

„Nečekal jsem, že mám tak benevolentní šéfy,“ vyprávěl mi své ho času klasicky zaměstnaný kamarád, který se v létě chystal na měsíc do kanadské divočiny.

Čtyři týdny dovolené na celý rok jsou sice pekelně málo a zažitá představa je, že zaměstnanec většinou nedostane více než 14 dní v kuse (něco si musí nechat na svátky atp.). Jenže většina lidí se jen bojí ozvat a raději si v klidu zanadává na nás živnostníky, že si můžeme s časem nakládat po svém.

Je smutné, že občas přes vedením nastavené limity nejede ani srbský vlak a víc než přesně dané dva týdny závodní dovolené z léta nevytřískáte, ale

velmi často stačí pouze otevřít pusu a zeptat se.

Stejně jako dotyčný kamarád, možná budete mile překvapeni. Kdo ovládá aspoň základy asertivity a nebojí se trochy neplaceného volna v kombinaci s decentním nadpracováním, nejsou tři až čtyři souvislé týdny nic nedosažitelného. A to už je doba, na kterou se vyplatí vyjet i někam dále.

Pokud vám vedení z jakéhokoliv důvodu nemůže nebo nechce vyjít vstříc, stále není třeba házet flintu do žita. Při dobrém plánování se dá i v rámci delší expedice vytvořit brzkonávratovou jednotku, která se oddělí a zamíří domů o trochu dříve.

Nemluvě o tom, že 16 dní (pátek večer – neděle noc o dva týdny později) je nejen pro evropské luhy a háje už celkem rozumná doba.

Běžíme…

Za zvážení stojí i vycestovat mimo sezónu. Pokud jste pro právě rozběhlý projekt nepostradatelní nebo si vaše firma nemůže v srpnu dovolit kompletně vylidněné kanceláře, proč se nedohodnout na dovolené mimo léto? Spousta destinací tak nabídne příjemnější podnebí a kde jindy bývá hlava na hlavě, nepotkáte ani živáčka.

Otázka k zamyšlení: V případě, že vám přes všechnu snahu a asertivní úsilí vaší nadřízení nevyjdou vstříc, není na čase dopřát si pořádné prázdniny a změnit lokál? Ale uznávám, že to je už pro pokročilé drsňáky, kteří přes veškeré mámení sociálních konvencí dospěli k přesvědčení, že zas tolik času opravdu nemáme…

Jsou místa, kde se čas stává obzvláště relativním pojmem… Kel Suu, Kyrgyzstán.

Tip z mého krámku

Ukaž, že tvé srdce tepe pro hory a dobrodružství.

Kvalitní tričko s mým nejoblíbenějším motivem. Pohodlná bavlněná verze na parádu nebo funkční na sport a turistiku.

Prohlédnout na eshopu

5) Mám tábor

Táboroví vedoucí jsou zvláštní sorta. Každý rok stejné místo a stejní lidé spojeni téměř sektářskými rituály je kolotoč, ze kterého je zjevně náročné vypadnout byť na jediný ročník.

Data táborů různých lidí se skrze celé léto navzájem překrývají a kromě toho se málokdy doplňují s volným časem takto nepostihnutých jedinců nebo jdou dohromady s výše zmíněnou krátkou dovolenou jejich organizátorů.

Na táborový problém existuje jediná odpověď a tou je vidina něčeho nového, co není každý rok podobné a koná se trochu dále, než v tom kouzelném lesíku čtyřicet kilometrů od domova.

Nic víc a nic míň vašim kamarádům od bobří řeky nabídnout nelze. Ještě, že příští rok bude tábor zase, ale do Kyrgyzstánu se s námi mohou podívat jen jednou.

Takhle vypadá pořádný tábor. Jezera Alaudin, Tádžikistán.

6) Víš, my jsme letos chtěli jet na společnou dovolenou

Taky máte kamarády, kteří se zadali a pak je dva roky nikdo venku neviděl? Tenhle příklad je poněkud extrémní, byť ne výjimečný, ale nejsme poradna pro ztracené přátele, že?

Pokud má milá polovička našeho prázdninového kumpána blízko k horám a cestování na divoko, máme vyhráno. Stačí mít v zásobě do party ještě někoho dalšího, ať neděláme křena. Ale takhle jednoduché to většinou není…

Kuk…

Nejen v kopcích živ je člověk a případy, kdy si nejdrsnější horal najde křehké děvče s jinými společnými zájmy a (pochopitelným) odporem k dvacetikilovému batohu nejsou výjimkou. Pokud jsou tyhle hrdličky spolu krátce, nezbývá než jim dopřát zasloužené líbánky. Zastrašování partnerů našich přátel by mělo přijít na řadu až trochu později.

Jinak velmi sportovně laděnou nastávající mého kamaráda jsme do srbské divočiny vytáhli až po šesti letech jejich vztahu. Myslím, že z toho má dodnes smíšené pocity. Znáte ten dojem přesně na hranici mezi traumatem a prima zážitkem?

Příliš však nechápu uvedenou větu z úst lidí, kteří spolu dva roky bydlí a i když je spojuje mnohé, představa o letních cestách to rozhodně není. Nevím, kde je problém udělat si dovolenou každý po svém a touhu po exotických mileneckých radovánkách uspokojit někdy jindy v rámci prodlouženého víkendu.

Abyste nehudrovali, že tohle je jen chlapský pohled na věc, tak osobitý ženský názor na podobnou problematiku, najdete na blogu Potkáme se ve vlaku. Zejména bod čtyři ;)

Pár takovýchto západů slunce nad horským jezerem vztah jedině utuží :)

Myšlenka závěrem

Téměř všechny překážky jsou subjektivní a jako takové se dají snadno překonat. S objektivními problémy se dá velmi úspěšně bojovat – stačí chtít. I obávaná ponorka se dá zvládnout.

Když vám někdo nabídne možnost vyrazit do neznáma, jděte do toho, pokud chcete. A pokud nechcete, buďte aspoň upřímní.

Jestli preferujete jiné radosti života, sejdeme se nad těmi, kterým holdujeme společně.

Ale pokud jen trochu chcete vidět svět v podobě, která není zprzněná hotelovým průmyslem a davy turistů, které zajímá jen jestli jejich selfie na facebooku lajkuje dostatečný počet frustrovaných kamarádů, zkuste se zamyslet, jak se s případnými obtížemi vypořádat co nejefektivněji. Bude to stát za to, věřte mi ;)

Bonusový tip pro méně zkušené horaly a horalky – přijďte na kurz

Chcete-li se vy nebo vaši přátelé na svá první divoká horská putování připravit co nejlépe, přijďte na můj kurz Poprvé do hor. Během jednoho příjemného podvečera vám záživnou formou předám, to nejpodstatnější z toho, co jsem se za léta toulání po všech možných i nemožných pohořích naučil.

Pohoda s výhledem na Kavkaz, Gruzie.