Národní park Borjomi-Kharagauli: Opilí krásou hor
Do Gruzie se dneska jezdí skoro jako do Tater. Nenarazit mezi Kavkazskými štíty na krajánka je jako nepotkat v Brně slovenského studenta. Naštěstí je Gruzie země pestrá a stále nabízí dosud turisty nepříliš objevená zákoutí, jakým je i národní park Borjomi-Kharagauli (Bordžomi-Charagauli) – nádherný svět Malého Kavkazu s monumentálními výhledy na jeho většího bratříčka. Přidejte si k tomu salaše se svéráznými, ale sympatickými pastevci, stáda koní a pár beraních rohů místní kořalky a máte nezapomenutelný trek.
Vítejte v Borjomi
Borjomi je po celé Gruzii i bývalém Sovětském svazu známé díky minerální vodě. Dokonce lze kousek od centra nalézt i volně přístupný pramen charakteristické sírové vůně a chuti, které však rozhodně nesednou každému. Naštěstí v místní fabrice stáčí do láhví i verzi s univerzálnějším buketem, takže se v obchodě flašek s borjomkou nemusíte zbytečně obávat.
Prvním překvapením v centru města byl novotou zářící malý infostánek vybavený sympatickým chlapíkem s perfektní angličtinou. Je libo koupel v lázních, pramen borjomky nebo klíče od záchodu? You are welcome. Druhým překvapením, tentokrát už kousek za městem, byla celkem honosná budova národního parku.
V ní je kromě neskutečně ochotného a trpělivého rangera k nalezení i množství nástěnných map s vyznačenými trasami a malé minimuzeum vycpané zvěře. Ranger nám pomohl vybrat trasu a dokonce napsal lístek v gruzínštině pro řidiče maršrutky, aby věděl, kde přesně nás má vyhodit.
Honosná budova správy národního parku
Maršrutku mám již několik let definovanou jako dopravní prostředek, ve kterém je vždycky několik blbců s velkými batohy navíc. Místní z nás radost nejspíše neměli a stejně tak někteří členové výpravy vyrazili do hor s menším přepravním traumatem.
Avšak silniční útrapy byly rychle zapomenuty, neboť nazítří se o slovo přihlásilo ostré převýšení. Veškerou energii bylo potřeba nasměrovat k nohám, které nás za jediný den zdárně vynesly až nad hranici lesa.
Jestli jsme to s těmi zásobami trochu nepřepískli…
Za ní čekaly první kochací pohledy do údolí a první pochybnosti. K nim mě dovedla cca sedmdesátiletá bábuška, která se na odpočívací mýtinku čiperně vyhoupla v sedle statného bělouše. Totálně zmožený po výstupu jsem na střídačku pozoroval její spokojený výraz, koníka a svou obří krosnu. Přičemž jsem se nedokázal ubránit myšlence, že ve svém konání někde dělám zásadní chybu.
Bábuška na koni
Neprodali byste nám trochu sýra?
První večer v horách by vydal na samostatnou kapitolu. Abychom se dostali k dřevěné boudě označující legální tábořiště, bylo nutné uhnout z cesty a sejít kousek níže kolem salaše. Mlsné huby nám nedaly, a tak jsme se po zaobstarání nocležiště vydali zpět za pastevci, jestli by neměli na prodej kousek sýra. Neměli. Namísto toho nás rovnou pozvali na večeři, kus řeči a něco ostřejšího.
Večernímu posezení předcházelo docela divoké zahánění stáda, k němuž jsme také přispěli svou trochou potu. Ovce do přístřešku, krávy volně do ohrady a obzvláště vzpurné krávy do svého přístřešku.
Sedlo nedaleko prvního nocležiště
První dvě skupiny zvířectva se chovaly velmi způsobně a ochočeně, ale třetí cítila se soumrakem touhu po svobodě a nemínila se jí jen tak lehce vzdát. Poslední a nejdivočejší kravku naháněla akční skupina ve složení šest odhodlaných turistů a dva zkušení pastevci ve svahu okolo salaše snad dvacet minut. Přičemž dotyčná stračena stihla dvakrát proskočit plotem z relativně bytelných kůlů, aniž by ji jakkoliv přibrzdil.
Bačovská chaloupka…
Po úspěšném měření sil s dobytkem jsme se mohli věnovat předem prohranému souboji s čačou – místní pálenkou z hroznů, kterou nás pánové poměrně intenzivně nalévali. Gruzínci mají k alkoholu vřelý vztah. Kdo z návštěvníků se v případě společné pijatyky neuchýlí k drobným úskokům typu nedopití hrnečku před dalším nalitím a podobně, vrací se do stanu obvykle po čtyřech.
Já jsem z důvodu své ani ne tak znalosti, jakožto spíše schopnosti porozumět ruštině (což je v zemích bývalého SSSR stále lingua franca) vyfasoval čestné místo vedle hlavního bači jako překladatel. Děda se nenechal rozhodit nedostatkem nádobí a šlechetně se se mnou dělil o svůj beraní roh, který byl objemově hodně přes normu velkého panáka. Nedopíjení nepřipadalo v úvahu a na “ne” si naši hostitelé vždy našli nějaký adekvátní důvod proč ho ignorovat.
Jeden z našich hostitelů
Abyste si nemysleli, že se v Gruzii chlastá jen tak zbůhdarma, tak každému napití předchází téměř rituální přípitek. Prý existuje i sáhodlouhý seznam doporučených frází, avšak improvizaci se meze nekladou. A tak jsme si připili mimo jiné na naše rodiče, na turisty, kteří se zastaví na kus řeči a samozřejmě i na ty, kdo už nemohou být s námi.
Kromě toho bačové stihli zdrbnout německé vlastníky parku a povyprávět něco málo o svém skromném živobytí. To se odehrává v pravidelném rytmu zim strávených doma v nížině a zbytku roku zde na pastvinách.
Kdysi dávno jsem měl krátké životní období, kdy mě pořízení stáda a pomalý život pastevce lákaly. Dokud jsem si neuvědomil, jak strašně bych se nudil. Není divu, že turisté jsou pro dva bači vzácnou příležitostí prohodit pár slov s někým jiným než mezi sebou navzájem.
Jakmile došla čača, našlo se domácí víno a zábava plynule pokračovala. Ve chvíli, kdy mi má vlastní „ruština“ začala být podezřele srozumitelná, zavelel jsem k ústupu do našich přenosných salaší. Čestná pozice překladatele a věčně plný roh si záhy vybraly svou daň.
Po skvělém večeru následovala zásadně méně příznivá noc, během níž jsem si připadal jako batole na centrifuze. Večeře skončila po malých dávkách v širším okolí tábořiště. Ráno jsem si vyslechl pár vtípků a zařekl se, že příště překládá někdo jiný.
Tady šlo ještě trochu vidět…
Velký Kavkaz na dohled
Za celý pobyt v Borjomských horách jsme objevili pouze jedinou vadu na jejich kráse. A sice, že pokud si zdejší počasí postaví hlavu, tak se za chůze místo rozhledů můžete stejně dobře dívat do bandasky s mlíkem. Nejvyšší vrchol našeho treku (Samethskhvario – 2642 m n. m.) jsme jenom tušili někde nad námi a raději jej s úctou obešli. Po decentním bloudění a náročném denním úseku jsme na zdolávání kopce navíc neměli síly a přízrak další nocležnické chaty, který se náhle zjevil, pro nás byl vysvobozením.
Postupně se zatahovalo… ale než nás mlha přikryla úplně, kouzlila hezky…
Pokud však vytrváte nějaký ten den, jako jsme byli z důvodu nemoci členky výpravy nuceni my, dokáží se hory omluvit a navrch přidat malebné odškodné. Třetího (a opět zamlženého) dne jsme dle původního plánu měli opustit nejvyšší partie a k večeru už ťapat údolím. Zmíněná choroba však zarazila výpravu v postupu a přinutila nouzově rozložit stany ještě na hřebeni.
Poněkud mlhavo…
Když jsem dalšího rána rozlepil oči a vydrápal se ven, skoro jsem těm bacilům běžel poděkovat. Malý i Velký Kavkaz jako na dlani, pasoucí se koně a zelenomodrá symfonie, kam se podíváš. Dolů jsme scházeli lehce rozněžněni a náladu nám nezkazil ani hustý prales různé žahavé zeleně, kterým jsme se museli kousek níže prodírat. A to jsme ještě netušili, jaká přijde divoká tečka.
Výhled na Malý Kavkaz
Divoká večerní jízda
Od rozloučení s pastevci jsme za dva a půl dne nepotkali živou duši. Teprve v nížině na posledním tábořišti bylo překvapivě rušno. Z chaty nás vítala veselá Gruzínka a hned nabízela čaču. Se vzpomínkou na nedávnou návštěvu salaše jsem pití zdvořile odmítl.
To odvoz do dvacet kilometrů vzdálené vesnice už představoval lákavější nabídku. Po chvíli čtyřjazyčného dohadování (čeština, jejich lámaná angličtina, má naprosto zlomená ruština a gruzínština) se povedlo smluvit vše potřebné.
Kámoš…
Stačilo jen počkat na večer, až se po návštěvě nedalekých vodopádů odhodlají k cestě domů. Na pokyn jsme vyrazili pěšky k místu setkání s jejich vozem. Po hodině čekání na křižovatce jsme ale ztratili trpělivost a vydali se dál pěšky. Domluva zřejmě nebyla tak přesná. Situace nevypadala příznivě, protože obě strany cesty jistily příkrý sráz a hustý les, což neslibovalo zrovna bezpečný nocleh. A na dlouhý noční pochod se nikdo z nás moc necítil.
Ve chvíli, kdy expedici s postupujícím soumrakem opouštěly i poslední zbytky naděje, se za zatáčkou ozval pekelný rachot a záhy jí projelo nákladní monstrum s korbou bez postranic naložené rozesmátou posádkou.
Drsná jízda na náklaďáku
Přebytečné plastové barely a odpadky, doteď připevněné k autu, letěly do strže a jejich místo jsme zaujali my. Co na to ekologie? Na to se v Gruzii ani jinde okolo zatím moc neptají.
Systém uchycení na korbě náklaďáku vypadal následovně: Ti nejšťastnější se drželi přední desky za kabinou. Druhý voj jednou rukou svíral všechno, co někde na druhém konci mohlo být pevně spojeno s autem, a druhou se staral, abychom neztratili šťastlivce v třetí řadě. Ti, aby se nenudili, hlídali volnou končetinou batohy.
Auto se divoce kolébalo ve všech myslitelných směrech a designéři horských drah by si patrně nečekaně rozšířili obzory. Slečna, které jsem většinu cesty visel na ruce, se mile křenila, zatímco já se pohyboval někde mezi požitkem z netradiční jízdy a hrůzou z hlubokého srázu vedle rozježděné štreky.
Velký Kavkaz a ruská hranice
Každá noční jízda ale někdy končí. Tahle se završila zhruba po hodině a dvaceti brodech přes řeku na kraji osady. Milým překvapením bylo, že za cestu nikdo nic nechtěl, a to nám ještě pomohli najít místo na stany. Zkasíroval nás až ráno správce národního parku, protože jsme se uložili na oficiálním (a placeném) tábořišti. Ale abychom mu nekřivdili, tak finance se řešily až poté, co celou výpravu pohostil vínem.
Chraň se před sluncem pohodlnou kšiltovkou s horalskou výšivkou.
Tahle kšiltovka něco vydrží a je ideální na sport a náročné aktivity v přírodě.
Fotogalerie
Praktické info
Z Tbilisi do Borjomi jezdí historická souprava po ještě starobylejší trati, ale čtyři hodiny dlouhá vyhlídková jízda se dá snadno strávit družbou s místními a pojídáním banánů, koupených od prodejců, kteří pravidelně korzují skrz celou soupravu. Vlak stojí pár korun, ale jede jen párkrát za den. Rychlejší a spolehlivější spojení nabídnou maršrutky nebo taxíky. Ale zase si připlatíte. Borjomi je na turisty připravené. V centru najdete infostánek a na okraji parku velkou budovu, která slouží jako informační kancelář.
Je nutné si zde zajít pro povolení ke vstupu do parku a zaplatit příslušný poplatek. To samé však snad půjde vyřídit i u rangerských stanic střežících vstupy na jednotlivé treky – nezaručuji, ale pokud byste náhodou šli z druhé strany, nevím jak jinak by to řešili. Ceny: přespání v chatě (shelter) 10 lari, přespání ve stanu 5 lari (lari/GEL = cca 11 Kč). Bonusem je, že vám ve zmiňované hlavní budově dají mapku přechodu, která sice není úplně podrobná, ale spolu s dobrým značením se podle ní dá orientovat.
Na kraji města blíže k parku je tržnice a několik větších obchodů, kde lze bez problému dokoupit zásoby.
Popis jednotlivých treků v Borjomi najdete zde: http://apa.gov.ge/en/eco-tourism/Trails/bordjom-xaragaulis-turistuli-bilikebi-satesto
My jsme šli trasu č. 2 – podle správce parku nejkrásnější přechod v té oblasti. Z 90% je výborně značený – pozor je potřeba si dávat v lesních částech a nebo v případě mlhy. První den je náročný stoupáním. Druhý den by měl být kratší a jednodušší, ale pokud se rozhodnete přidat si výstup na Samethskhvario nebo vás chytne špatné počasí, směle se vyrovná prvnímu. Na druhý a třetí den je potřeba se předzásobit vodou, protože tábořiště na konci druhého dne je bez zdroje vody (takže flašky na 4,5 litrů s sebou). Pro vodu je možno slézt do celkem hlubokého údolí pod pastvinou v průběhu třetího dne a nebo vydržet do nižších poloh. Třetí den je sestupový a jedinou nepříjemností je lesní pasáž, kde je potřeba se občas probít skrze zeleň.
Tábořit se smí jen u shelterů (horských útulen). Teoreticky se za spaní v shelterech platí více, ale je otázka zda a jak moc to někdo hlídá. My jsme druhou noc kvůli počasí raději zalezli do boudy, i když oficiálně jsme měli být venku ve stanech, a nikdo na nás nepřišel.
Pokud budete mít příležitost se od posledního přístřešku nějak svézt, tak to doporučuji. Závěr treku je již jen dlouhá rozježděná cesta pralesem se spoustou brodů přes řeku. Kromě domorodých rekreantů na poslední zastávce jsme za celý trek potkali jen pastevce, takže s přemírou turistů to tu zatím určitě nebude žhavé jako v jiných částech Gruzie, což je ostatně po kráse hor jeden z hlavních důvodů, proč Borjomský park navštívit
Nejlepší způsob jak se domluvit je stejně jako v celé kavkazské oblasti ruština. Nemusíte ji nutně umět, stačí znát pár základních slovíček, rozumět a být kreativní při vytváření nových slov. Za šest týdnů se na maršrutku dokážete zeptat pěkně plynule a z 90% spisovně. Ve městech je docela pravděpodobné, že narazíte i na někoho kdo umí anglicky.
Doporučená četba
Pro všechny návštěvníky doporučuji prostudovat obecné informace o Gruzii a spoustu praktických tipů.
Směle piš do komentářů – pomůžeš mně i budoucím čtenářům. Vlákna komentářů lze také sledovat.